Putování s Vítězslavem Novákem

Putování Vítězslava Nováka za věčnou touhou

Na jedné brněnské besedě o Vítězslavu Novákovi prohlásil přítomný syn skladatele akademický malíř Jaroslav o hudbě svého otce, že to „je tatínkova znějící autobiografie“. Nejméně z polovice bohatého odkazu Novákova čítajícího více jak 160 položek, je to pravda. Období patnácti let tvorby od poznání moravského folkloru od roku 1896 nejméně po dobu jeho sňatku v roce 1912 skutečně odráží množství osobních prožitků nabytých z cest po domovině i Evropě ve svých vrcholných skladbách. Namátkou jmenujme ty nejdůležitější: Slováckou suitu, symf. básně V Tatrách a O věčné touze, kantátu Bouře a geniální klavírní cyklus Pan vedle dalších nepominutelných opusů.

Novák sám ovšem ve své knize pamětí “O sobě a o jiných“ prohlásil, že byl vlastně citově uzavřený introvertní typ. To jistě, pokud jde o nejintimnější zážitky, problémy, nicméně citovost jeho hudby zkázněná tvůrčím intelektem prozrazuje onen autobiografický subjektivismus, který byl symptomatický i pro jeho vrstevníky. Třeba i pro ty největší. Myslím Richarda Strausse, Gustava Mahlera z našich Josefa Suka nebo světově uznávaného pianisty Alexandra Skrjabina. Byla to doba přelomu století.

Nabízíme pořad, kdy čerpáme z Novákovy knihy pamětí. A výběr z jeho bohatého písňového odkazu dokumentuje v našem programu nepřímo ono spojení uměleckého intelektu a strhujícího citu. Lásku k přírodě, lidové písni, vlasti a touhu po ženě – družce, partnerce pro život. Ta léta mládí a mužné zralosti byla v jeho hudbě plněna onou „věčnou touhou“. A k jejímu naplnění došlo až skutečně po letech právě zde, ve Skutči.

                                                                                                                            Miloš Schnierer